Srí Lanka


COLOMBO

V ranních hodinách jsme přiletěli na letiště v Colombu ( hl. město Srí Lanky). První dojem byl vtipný, vypadalo to tam jak na černém trhu, kde místo zbraní prodávali elektro vybavení a do toho jeden tlustý srílancký sekuriťák balil Honzu. Už přes okna letiště se tyčily dlouhé palmy a vypadalo to jako v jungli. Když jsme vyšli ven, vlily se mi slzy do očí. Konečně jsme byli tady, v úplně jiném světě s Honzou, sami vstříc novým dobrodružstvím. Vzali jsme si tuk-tuk a jeli přes centrum do Colomba 6 na hotel One. Chytli jsme zrovna nějakého bláznivého tuk-tukáře, co měl nejspíš v plánu nás zabít buď na silnici a nebo indickou hudbou. Nakonec jsme cestu přežili a vystoupili úplně u jiného hotelu, než byl ten náš, kde jsme si vzali welcome drink a jeli hledat dál.

Na podruhé už jsme se strefili. Pokoj měl krásný výhled na moře s proskleným balkónem. Celý den jsme ale stejně prospali. Měli jsme silný spánkový deficit z časového posunu.

Druhý den jsme si nechali přinést snídani do postele a kolem poledne se vydali do hlavního města. Od pana recepčního jsme dostali typy na hezká místa a jednu dobrou radu – v Colombu si máme odchytávat tuk-tuky za jízdy a pouze ty, co mají taxametr. Ušetří to zbytečné dohadování o ceně a vy máte jistotu, že se nevezete za dvojnásobek ceny.

 

Jako první jsme jeli do Národního muzea. Muzeum bylo drahý a jediný, co tam bylo doopravdy krásný bylo prostředí.. Stromy a majestátní bílá budova, s krásnou kompozicí, do které svítilo sluníčko a tvořila tak harmonický dojem souznění s přírodou. Už jen jak to popisuju, říkám si, jak strašně poeticky to zní, a co teprve Honza! Ten byl z toho úplně vyšinutej, fotil všechno a pořád. Vyfotil krásný fotky, ale občas už byl na nervy, když na mě začal bejt nepříjemnej, ať se posunu o centimetr doprava a ne o dva..

Muzeum nás úplně vyčerpalo, takže jsme se vydali nabrat síly do parku, kde si nás hned odchytl jeden místňák, co vydělával na turistech, jako jsme byli my. Ukázal nám v parku obří býložravý netopýry, kteří vyseli v hroznech na stromech. Prý že se živí jen papayou a mangem. Pak z nás vytáhnul 50 rupií a šli jsme dál. Na konci parku stála velká socha Buddhy. Když si jí Honza fotil zažila jsem přírodní drama, kdy se vrány vrhaly na malý ptáčata, co běhaly s mámou a tátou od stromu ke stromu. V Colombu se celkově přemnožily vrány a tomuhle bylo hrozný jen tak nevinně přihlížet. V jednu chvíli se ptáčata s maminou schovaly v kanálu, jenže najednou si to máma rozmyslela, vyskočila ven a ty dvě malý prďolky tam zůstaly viset bez povšimnutí. Takže na scénu nastupuje záchranářka Týna, dává pryč poklop z kanálu, ponořuje ruku do sraček a zachraňuje malý ptáčata od vran a hoven..

Další odchyt tuk-tuku vedl k tomu, že jsme byli vysazeni v uličce, která měla být krásná a barevná – York street – ale myslím si, že si z nás tuk-tukář buď vystřelil anebo jsme si pod slovy barevná představovali úplně něco jiného. Každopádně jsme tam kroužili okolo bloku asi hodinu, dokud nezačalo foukat a my se neztratili. Měla jsem pocit, jako by nás měl každou chvíli buď někdo okrást nebo zbouchat. Začalo se okolo nás hemžit až moc lidí, do toho ještě zmatek z celé přicházející bouřky přidal k tomu, že jsme odchytli další tuk-tuk a jeli zpět do hotelu. Den v Colombu jsme si ale užili, jen mi ty města už stačila, takže jsem se těšila na dědinu, kam jsme se chystali jet druhý den.

Večer jsme si chtěli koupit lístky na druhý den na vlak do Matary hned vedle našeho hotelu, jenže tam je neprodávali a tak jsme se šli v dešti koupat do moře a pak si dali na terase hotelu pořádně pálivý srílanský kari. Je to neuvěřitelný, ty palmy a písečný pláže, teplé moře.. Ještě pořád mě to chvilkama dojímalo, že jsem tady, v Asii.

V noci jsem na hotelu zažila hororovou scénku. Už jsme byli s Honzou v posteli, když z ničeho nic na nás někdo zaklepal. Šla jsem otevřít, ale nikdo tam nebyl, zavřela jsem a šla zpátky do postele, když najednou zase někdo zaklepal, otevřela jsem a zase tam nikdo nebyl, jen se z dáli ozvalo zakašlání. Tak mě to vylekalo, že jsem zamknula dveře na dva zámky a skočila k Honzovi pod peřinu! Když mě viděl, zvednul se z postele se slovy, že jde někoho rozkopat a když otevřel dveře, stál tam jeho táta s bráchou, co nás přiletěli překvapit z Kambodži. A fakt že překvapili! Svoje první seznámení se zbývajícími členy Honzovy rodiny jsem si nepředstavovala v pyžamu.. Byli jsme ale rádi, že s nimi můžeme celý týden sdílet naše první pocity ze Srí Lanky.

MATARA

Ráno jsme vstali, sbalili a opouštěli hotel směr Railway station Colombo, kde měl vlak nehodu a 2 hodinový zpoždění, což nám vůbec nevadilo. Máme na všechno čas a navíc mě bavilo koukat na Honzu, jak běhá s foťákem po nádraží, natáčí a fotí zdejší atmosféru a lidi, co maj ve výrazu skrytá různá životní tajemství. Navíc bylo vtipný koukat, jak Srílančani naskakují do jedoucích vlaků a nabalují se na další, kteří už stojí ve dveřích.

Cesta vlakem byla skvělá, jeli jsme asi 3 hodiny džunglí kolem moře. Vlak má prostě styl, navíc jsme se na tu cestu těšili a předčilo to naše očekávání. Když jsme přijeli do města Matara, jeli jsme hned tuk-tukem na jídlo do místní kanteeny. Místnost byla zašedlá, špinavá a o záchodě ani nemluvím. Všude lítaly mouchy, ale to, jak “blbě” to tam vypadalo mi vlastně vůbec nevadilo, naopak mě to hrozně bavilo! Tohle vidět v Česku řeknu,  že je to šílený, tady je to pro mě příjemný zážitek, kdy jsem si připadala jako součástí místního lidu.

Po jídle jsme jeli asi 2 hodiny tuk-tukem, což bylo vyčerpávající. Hledali jsme místo, kde bychom mohli zůstat a líbilo se nám tam, ale nedařilo se nám nic najít a Matara byla moc velká a rušná, takže vlastně vůbec nic, co jsme hledali. Až jsme nakonec dojeli do hotelu Sole Luna Resort, který našel Milan (Honzy brácha), a kde už jsme úplně mrtví zůstali.

TANGALLE

Večer to místo nevypadalo tak krásně, jako když jsme se ráno probudili. Byla to divočina! Zvuky ptáků, palmy a křoviny, na které lezli pávi.. Všechno tak kontrastně barevný! Šli jsme hned od rána fotit na pláž ( vypadala jak z obrázku pro Exim tours). Odpoledne jsme jeli na market a konečně zastihli místní život v plném proudu. Děti jezdily školními autobusy a tuk-tuky ze školy, mladí kluci prodávali elektroniku a my šli za bábama pro ovoce. Do dalšího hotelu jsem se naprosto zamilovala, byl přímo na pláži Tangalle. Projelo se křovím a močály až na místo uprostřed ničeho obklopené křovinami, opicemi a dlouhými písečnými plážemi.

UDAWALAWE

Původně jsme měli v plánu jet do Národního parku Yalla, ale někdo nám řekl, že v předchozím dnu neviděl ani jednoho slona, a tak jsme se vydali na Safari do národního parku Udawalawe. Zájezd jsme si zarezervovali den předem a organizace byla super, nikde jsme nečekali a dostali jsme krásný vysoký jeep kabriolet. Hned u vstupu jsme viděli prvního slona, a pak už tam na nás číhali v každý zatáčce. Jsou to hrozně cute stvoření, jeden malinkej se dokonce i potápěl! Dále už jsme viděli jen opici, co vlezla do auta, orla, šakaly, pelikány, krokodýla, pávy a všechny možný ptáky.

KOGGALA SEA TURTLE CONSERVATION

Z Udawalawe parku jsme se nechali vyhodit v Mirisse u hotelu a hned ráno jsme vyjeli přes Weligamu do Koggala sea turtle conservation & hatchery (umělé líhně), kde jsou v rezervaci mořské želvy, co mají nějaký handicap. Prohlídka začala krátkou přednáškou, abychom se o želvách něco dozvěděli. Na Sri Lance můžeme v Indickém oceánu potkat celkem 5 druhů želv: olive turtles, green turtles, (kousající) hawksbill turtle, loggerhead turtle (caretta), leatherback turtle, všechny byly v nádržích vystavené a mohlo se jich i dotýkat. Jedna byla na jedno oko slepá, další neměla třeba nohu nebo měla zranění po rybářském háčku. Nejdojemnější část celého tohohle výletu bylo vypouštění 4 malých třídenních drobečků do toho nebezpečného světa. Neuvěřitelný zážitek, vždycky jsem si přála vidět malou želvinu, jak jde poprvé do moře!

WELIGAMA

Mysleli jsme, že budeme surfovat už v Mirrise, ale tam je to spíš pro pokročilé, jsou tam skály a obří vlny, a tak jsme se nechali strhnout turistickým poblázněním a jeli surfovat do Weligami. Vzali jsme si místní učitele – na 2h za 4000 rup. pro dva – a šli na to! Nejdřív jsme zkoušeli vyskočit párkrát na souši a po chvilce jsme šli zkusit balanc na malinký vlny. Vůbec jsme nechápali, co po nás chtějí, a tak když nás položili na soft-board a šla vlna, začali jsme pádlovat a zvedat se. Najednou se kouknu doleva a vedle mě Honza úplně stejně vysmátej sjížděl taky svou první vlnu! Plní euforie a vzrušení jsme se v moři a v dešti plácali další 3 hodiny a sjížděli postupně větší a větší vlny.


Večer jsem byla tak šťastná! Naučit se surfovat byl jeden z mých největších snů, který se mi díky Honzovi uskutečnil a který jsme spolu mohli sdílet.

Na další dny jsme si vzali nově otevřené ubytování v Japonském Kaori café hned u pláže ve Weligamě. Na surf jsme neměli zrovna přívětivý podmínky, protože furt pršelo, foukal vítr, vlny se lámaly, a tak nám nezbylo nic jiného, než objevovat nová místa v okolí. Otestovali jsme pár dobrých kuchyň – Aloha restaurace byla super pro westernská jídla a restaurace Meewitha Cool Spot pro místní jídla. Také jsme našlli několik krásných a známých míst jako byl palmový háj na kopci v Mirisse nebo Secret beach.

GALLE

Po 3 dnech chillu ve Welligamě jsme jeli autobusem směrem na Colombo a zastavili se cestou v Galle. Galle je známá díky svému historickému centru ( které jsme díky dešti nestihli projít ) a taky palmovou houpačkou na pláži Unawatuna, na které jsem se statečně ve vichřici a lijáku zhoupla.

V Galle Honza našel neuvěřitelně kouzelné místo na přespání uprostřed rýžových polí – Leasure land. Bylo to ekologické ubytování s otevřenou přírodní sprchou. Majitelem je příjemný a podnikavý pán, co chce nejspíš plnit dětské sny. Natáhl tam houpací lijánu, postavil domek na stromě a během pár měsíců tam buduje i vodní centrum se zip-linem.

Ubytování jsme měli s výhledem na rýžová pole, která připomínala močál díky záplavám, kterým v posledních dnech Srí Lanka čelila. Mně se to líbilo ale víc, než kdyby bylo sucho, protože tohle byla pravá divočina.

Večer nám udělali tradiční místní večeři, při které nám všude poletovaly světlušky a ráno před snídaní jsme dostali čerstvý coconut s krátkou přednáškou v majitelově osobní “zahrádce”. Měl tam snad všechny bylinky, stromy, čajový plantáže a všechny druhy zvířat, od ptáků, po netopýry a opice, co byly zrovna zalezlí. Celý zážitek nám pokazili komáři, kteří nás požírali za živa a my si idioti nevzali ani dlouhé kalhoty, takže když už nám druhou hodinu vyprávěl o kořínku, se kterým si čistí zuby, modlili jsme se, aby začalo pršet a taky že jo! Dali jsme rychle palačinky s pravou kokosovou dření naloženou v kokosovém sirupu ( chutnal jako javorový sirup s medem ) a sedli na vlak směr Colombo. Jako ubytování jsme zvolili trochu fancy hotel Supun Arcade se střešním bazénem ( chtěli jsme u něj natáčet, ale zaplavila nás invaze čínských turistů) a počkali tam v klidu na kamarády – Filipa a Adama, co se k nám připojili. Další den jsme měli namířeno prvním vlakem do Kendy. Cesta nás vyšla asi na $2 a byla naprosto k nezaplacení. Jeli jsme údolím čajových plantáží a hor přes staré železniční mosty, až jsme dojeli na místo.

Hned na nádraží nás odchytl první tuktukář a nabídl nám prohlídku na celý den asi za 2000 rup. Jmenoval se Raju a byl to živel. Váhali jsme, ale nakonec jsme se shodli, že to bude nejlepší volba, jak z Kendy vytěžit co nejvíc zážitků.

KENDY

V Kendy jsme se ubytovali v Satyodaya Educational Training Centeru – část peněz z ubytování šla na vzdělávání slepých dětí. Ještě v ten den jsme měli namířeno na tradiční Srí Lanské tance.

Byla to sranda, občas mi přišlo, že jsou někteří tanečníci posedlí ďáblem a taky jsem si našla jednoho oblíbeného, který vypadal jak Umpa Lumpa, takže veškerá má soustředěnost směřovala pouze k němu. Filip na to měl zřejmě jiný názor..

Ráno jsme se tedy vydali na tour po Kandy s našim bláznivým tuktukářem, který se rozhodl šikanovat Filipa (kluci jeli s jiným tuk-tukem), vždycky k němu přijel, šťouchnul ho a zařval: “Sensitive”! My s Honzou jsme byli mrtví.
Celý den se skládal z několik zastávek:
1) Vyhlídka nad údolím – krmili jsme tam opice a jedna mě téměř napadla, protože jsem jí snědla sušenku..

2) Továrna na čaj – přednáška a ochutnávka čaje BOP ( zní to jak nějaká droga ), utratili jsme tam hrozně peněz a nakoupili tolik čajů, že se nám nevešly do batohů..

3) Zastávka na netopýry – tuktukář se snažil netopýry plašit, aby měl Honza alespoň jeden záběr toho, jak letí, podle fotografie neúspěšně..


4) Sloni Asijský – Pinnawala – jeli jsme vydrbat slony do řeky kokosovou šlupkou a pak se na nich projet, normálně tenhle zvířecí business nepodporujem, ale tam to vypadalo, že se to těm slonům líbí, projížďka byla na nich krátká a bez postrojů, nejlepší z toho stejně byl pohled na Adama a Filipa, jak si dávají romantickou jízdu ve dvou a tuktukář je přitom fotí!

5) Jídlo – Raju vybral restauraci formou švědského stolu, vyžrali jsme celou kuchyni a pozorovali z terasy varana, jak plave v řece.


6) Spice garden ( Bylinkářství ) – měli jsme prohlídku po celé zahradě, do toho nás průvodce ještě masíroval, když nám vysvětloval nějaké druhy olejů a jejich výrobu. Bylo to velmi obohacující. Dokonce až tak, že jsme tam zase utratili majlant za mastičky, co podle mě stejně nebudeme pravidelně užívat.

7) Zlatnictví – Dobře, o tomhle musím napsat pár slov, protože to byla jedna z našich nejzajímavějších zastávek z celého dne. Původně jsem si chtěla koupit spoustu stříbrných ošuntělých šperků v nějakém komorním zlatnictví.. Místo toho nás zavezli do sídla s ochrankou, kde to vypadalo jak u překupníků zbraní. Osm holek nám nosilo broušený kamínky se zlatem a stříbrem na rudém podnose mezi několika trezory. Seděli jsme u stolu s majitelem, co nám o každém kamenu něco řekl a nakonec mi Honza koupil náhrdelník na krk – moonrock – měsíční kámen, co má tvrdost 8 a brousí se pouze na Srí Lance.

8) Poprosili jsme tuktukáře aby nás hodil do chrámu, kde se konal obřad zlatý zub.. Nakonec jsme tam ale ani nedošli. Nechtělo se nám platit vstupný, Filipa kvůli dírám v kalhotech nepustili a už jsme v tu chvíli půlku obřadu propásli, takže jsme náš výlet zakončili ve vegetariánský restauraci, kde jsme se ve čtyřech lidech najedli dohromady za 1000 rup ( 133 kč).

NUWARA ELYIA

Další den ráno jsme jeli vlakem třetí třídy do Nuwara Elyia. Cesta tam trvala 5 hodin, ale byla to nepopsatelná nádhera! Sedli jsme si do dveří a koukali z vlaku. Byl to pocit, jako bychom byli součástí celé té přírody, co nás obklopovala.

V Nuwaře Elyie jsme měli bydlení na kopci s výhledem na celé údolí. Jmenovalo se Sherwood cotage a přímo za námi se tyčila nejvyšší hora Srí Lanky – Pidurutalaga.

V Nuwaře Elyie jsme si dali půldenní trip, jeli jsme na obří vodopády Ramboda, které byly dechberoucí, jen u nich byla šílená zima, takže jsem hlídala věci, zatímco pod nimi kluci společně dováděli i s taxikářem, co nás vozil po okolí..  Pak jsme šli opět do Tea factory, ale výklad výroby čaje byl o trochu slabší, než v Kandy a hlavně my už měli všechny čaje nakoupený na rok dopředu..

ELLA

Ráno nám plán zkomplikovala stávka vlaků, museli jsme vzít tágo a jet do Ella, čímž jsme se strašně ošidili o další vlakový zážitek.. V Ella jsme našli ubytko podle fotky, kterou přidal jeden pár na srílanský instagram s výhledem na Nine Archs bridge.

Majitelé guest housu nám poskytli tuk tuk a my tak mohli vyjet na další dva vodopády. První se jmenovaly Dunhinda falls. Schovávaly se mezi skálami a dostat se k nim chvilku trvalo, ale nechávalo nás to v příjemném napětí, protože slyšet už byly z dáli. Jakmile jsme tam došli, vynořilo se před námi travnaté údolí s kouzelným vodopádem. Sešli jsme se podívat celý od bahna a trávy dolů ( moc lidí tam nechodí…) a hned co jsme se k nim dostali, nastala opičí invaze. Opice terorizovaly turisty stojící na vyhlídce, dokonce na nich ze stromů házely slupky a braly jim tašky, telefony a peněženky. Vycvičit si je na povel, byli bychom milionáři z kradených peněz Číňanů..

Další vodopád byl hned u Ella naproti Small Adam’s peak, ale ten nestál ani za řeč, a tak jsme vzali taxík a jeli na Buddhy ve skále. Tahle památka se jmenuje Buduruwagala.

Hned u vstupu jsem vyfasovala sukni, která byla pro kluky terčem posměchu, ale na všech posvátných místech musí mít holky zakrytá kolena. Památka to byla pěkná, ale víc mě bavilo se koukat na rozlehlé jezero s lekníny, co bylo u příjezdové cesty. Viděli jsme tam varana a starý rybáře, co lovili. Tohle vypadalo jako opravdový každodenní život místního lidu!

V Elle už jsme pak neměli do čeho píchnout, čekali jsme tam 4 dny kvůli jednomu záběru vlaku na Nine Arch Bridge, co chtěl mít Honza na videu, ale byli jsme svědky největší vlakové stávky v historii Srí Lanky. A tak jsme si vyšli na small Adam’s peak a druhý den vzali dodávku, co nás odvezla k Adamově hoře. Cesta byla na poblití, trvala dlouho a projížděli jsme samými serpentýnami a zatáčkami mezi horami..

ADAM’S PEAK 

Výšlap, na který jsme se s Honzou psychicky připravovali už od dob, co jsme zjišťovali pár info o Srí Lance.. 5200 schodů bylo před námi.
Objednali jsme si večer svačinu na hotelu a ve 2h ráno jsme odhodlaní v dešti a pláštěnkách vyrazili. Nevěděli jsme ani jakým směrem máme jít. Byla zima, lilo jak z konve a já sežrala svačinu ještě dřív, než jsme vůbec opustili hotelový pokoj.
Chvilku nám trvalo, než jsme se dostali k místu, odkud výšlap začal. Byla tam sbírka peněz, asi pro mnichy či co, kteří nám okolo ruky zavázali bílé nitky. Už dlouho předtím jsem si lámala hlavu s tím, co tento symbol znamená, protože to měli všichni místňáci. Bílý náramek se dostává od mnichů a znamená to požehnání, hlavně v Buddhistickém náboženství. Mnich, který nám tohle dával na ruku tu modlitbu rychle odbyl, ale stihl nám říct, že tohle bude pro nás radostný den. Když jsme mu za to házeli peníze do kasičky, netušila jsem, jak ho za tato slova budu po 4000 schodů nenávidět, jelikož na něj padly všechny naše peníze na vodu, který jsme si s sebou vzali a to mi moc radostný teda moc nepřišlo..

Schody byly zpočátku mírné, bylo to docela zábavné, protože jsme se vyhýbali loužím. V první polovině jsme se všichni rozdělili. Já měla krizi a byla jsem vyřízená a zároveň jsem nechtěla nechat Honzu na mě čekat, protože jsem se bála, že kvůli mě prošvihne východ slunce. Když jsme se rozdělili, začal teprve ten správný boj. Osobní boj a sebemotivování k tomu tuhle horu zdolat. Najednou jsem pochopila smysl poutních cest. Byla jsem tam sama, sama si udávala tempo, přestávky a motivovala se k tomu jít dál. Občas jsem se zastavila a rozhlédla se do mlhy, kde nebylo nic vidět. Tma, mlha a jen pár světýlek lemovalo tu zatracenou cestu nepravidelných schodů. Tenhle výšlap byl pro mě jako sebeočista. V Buddhismu se říká, že se má člověk zbavit všeho, všech myšlenek na majetek, na svůj vzhled a snažit se rozvinout svoje nitro. Přesně tohle jsem pociťovala, když jsem celá promáčená, špinavá od bahna, ale naprosto šťastná vylezla za 2 hodiny nahoru, kde na jejím vrcholku stál Honza s kamerou a natáčel 90-ti letou bábu, co lezla v podpěru dalších dvou peoplů.

Nahoře jsme si to bosi prošli, sedli si k místním lidem, co tam ve squatu přenocovali a čekali na východ slunce, který zazdila mlha… Čekání jsme po tradičním obřadu vzdali a šli dolů asi dalších 5 hodin, protože se mlha pomalu vypařovala a my celou cestu dokumentovali.

Z Adamovi hory jsme vzali další taxík a jeli zpět na surfy, kam jsme se strašně těšili, protože už nám ve středozemí byla zima.

WELIGAMA

Ve Weligamě jsme si dali pár dní chill a surfy. Bydleli jsme v Guest Housu u jednoho milýho týpka s rodinou a chodili každý den na surf, takovýhle život bych si dokázala představit.

V jeden den jsme si půjčili skůtry a jeli na projížďku kolem pobřeží směrem Matara, Talalla, Tangalle.. První zastávka byla v Polhena Beach, kde jsme šli šnorchlovat. Je to vyhlášená pláž právě na potápění, takže kdo s sebou nezabalil do batohu brýle, mohl si je tam půjčit. Nejspíš jsem na potápění rozmazlená,když Vám řeknu, že tady to nebylo vůbec hezké. Voda byla kalná, chytal nás proud a jediné, co jsem viděla byla kareta, kterou Honza ani neviděl, jelikož zápasil se zamlženými skly v brýlích. Kdyby měl někdo radu, jak odmlžit profi brýle na freediving, sem s ní!
Další byla zastávka na oběd v okolí Talalla beach v opuštěné chýši.

Dále jsme pokračovali na místo, do kterého jsem se zbláznila. Jmenuje se Hiriketiya bay. Podle mě to byla nejkrásnější zátoka, co jsem kdy viděla a kde se dalo i surfovat. Bohužel z tohohle místa nemáme ani jednu fotku..
Mezitím co Honzu srazil tuk-tuk, když jel ze zvyku vpravo ( dostal ale řádné ošetření od Srí Lanskýho šamana, co se z něj rozhodl tu bolest vyboxovat ) jsme jeli dalších 17 km na Hummanaya Blow Hole. Místňáci nám říkali, že je to bomba, jak vystřikuje voda do vzduchu, jenže nám neřekli, že na to není zrovna vhodné roční období a i přes to nás hned u vstupu zkásli.
Na západ slunce jsme si zajeli k Tallala beach.

V dalších dnech jsme byli na hotelu u bazénu, Honzovi přejeli na surfu nohu a otekla mu do šílených rozměrů, tak jsem se o něj starala.

HIKKADUWA

Poslední naší zastávkou byla Hikkaduwa beach, kde jsme plavali s obřími želvami. Lepší zakončení celého pobytu na  Srí Lance bych si ani nemohla přát.

Děkuju všem, co se dostali až na konec tohoto článku. Snad jste se při čtení zasmáli nebo Vám místa, která jsme navštívili pomůžou při dalším rozhodování a plánování Vašeho osobního dobrodružství. Pro mě Srí Lanka byla prvním a určitě ne posledním skokem do Asie, na který budu ještě dlouhou dobu s úsměvem vzpomínat.

P1077797

DJI_0007-2

5 Comments

  1. Dobrý den, máte úžasný článek a hrozně mi pomáhá při plánování naší cesty na Srí Lanku. Můžu se zeptat jak se jmenovalo ubytování s výhledem na Nine Archs bridge? Děkuji

  2. Ahoj, můžu se zeptat, kde jste kupovali jízdenky na vlak? Jestli stačilo až na nádraží nebo přes internet předem? Mockrát děkuji a přeji mnoho krásných zážitků na vašich cestách! 🙂

    • Ahoj, my si lístky kupovali na nádraží. Vybírali jsme si vždy nejnižší třídu, abychom poznali pravou Srí Lanku a v momentě, kdy přijel vlak jsme se rvali o místa a vymýšleli taktiky, jak zabrat to nejlepší. 😀 Ale pokd byste chtěli vyšší třídu, dají se koupit i místenky a to je lepší si lístek koupit o den dříve nebo si přivstat a nebo zkusit internet.. 🙂

  3. Pingback: SRI LANKA

Leave a Comment